Untitled document

Řeholní observance

Řeholní observancí nazýváme základní prvky, které vytvářejí dominikánský život. Podle našich konstitucí mezi ně patří zejména:

Společný život

Především, drazí bratři, milujte Boha a pak bližního, neboť tato přikázání jsou nám dána jako nejdůležitější. A protože žijete v řeholním společenství, […] dbejte zvláště o zachovávání jednomyslnosti, vždyť proto jste se sdružili v jednu společnost. Mějte jednu duši a jedno srdce v Bohu (Sk 4,32).

Začátek Řehole sv. Augustina

Společný život bratří kazatelů je vystavěn na společném shromáždění a rozhodování při kapitule a na bratrské lásce. Kromě toho, že slavíme společně posvátnou liturgii, trávíme každý den čas při společném jídle a tzv. rekreacích – neformálních setkáních řeholní komunity. Život podle vzoru apoštolů se zvláště naplňuje při společném studiu, kázání a misijním působení. Vítaným obohacením života komunity jsou také krátké nebo i delší výlety, sport, kultura, apod.

Přestože svatý Dominik chtěl, aby bratři žili v chudobě a trávili společně mnoho času, přál si zároveň, aby každý bratr mohl mít vlastní celu. To vyjadřuje skutečnost, že i přes důraz na ducha komunity a společenství se dbá zároveň i na soukromí každého bratra.

Osobní modlitba

Při ní to vlastně začalo – vnímání Boží přítomnosti, a také povolání. Zpočátku tiché, ne úplně jasné, a pak stále hlasitější a neúprosnější. Jestliže se naše povolání již před vstupem do řádu vyznačovalo pravidelnou soukromou modlitbou, i nyní v ní pokračujeme – každodenně, ve vymezeném čase všichni společně, anebo jindy, když najdeme čas. Najít čas, o to stále v první řadě jde: dát jej Pánu, aby v nás mohl působit. Dát ho Jemu a jenom Jemu: před svatostánkem, otevřeným Písmem, nebo obrazem Panny Marie. Když mu ho dáme, on sám se nám dává a přebývá v nás (srov. Jan 17, 26). Při osobní modlitbě máme často pocit, že se nic neděje: a přesto se toho děje hodně, víc se možná ani dít nemůže: Bůh přichází k nám.

Slavení liturgie

Odevzdat se Bohu v modlitbě není jednoduché; ani si nemůžeme být jisti tím, že Bůh je přítomen v každém z našich duševních stavů. Vzpomeňme, jak jej prorok Eliáš hledal na hoře (srov. 1 Král 19, 11-12). O to jistější je, že k nám Pán přichází při ve svátostech: vždyť on posílá své učedníky křtít (Mt 28, 19), on jím říká, aby na Jeho památku slavili eucharistii (Lk 22,19). Podobně jako pro celou církev, i pro nás je společné slavení liturgie zdrojem a vrcholem života s Bohem. Společně slavená liturgie hodin (modlitba žalmů, hymnů a duchovních písní – srov. Kol 3,16) je přípravou a prodloužením slavení eucharistie. Spojujeme se tak s nebeskou církví, která stále chválí trojjediného Boha a jsme tak znamením pro všechny lidi tohoto světa; znamením, která má ukázat radost krásného povolání člověka a celého lidského rodu – žít v Boží blízkosti a chválit Jej.

Řeholní sliby

Tři evangelijní rady – čistota, chudoba a poslušnost – odpovídají třem slibům. Ústřední postavení v této triádě má slib poslušnosti, který výslovně skládáme do rukou nástupce svatého Dominika – magistra řádu (ve většině případů v zastoupení). Slib je skládán nejprve na určité období (jeden, dva nebo tři roky), po kterém se bratr může svobodně rozhodnout, zda se chce Bohu zasvětit v kazatelském řádu až do smrti. Toto zasvěcení mu má dopomoci k větší svobodě v následování Krista: tak jako Kristus byl jedno se svým nebeským Otcem, my chceme žít jednomyslně podle řehole svatého Augustina a stanov řádu. Slib čistoty neznamená ani opovržení, ani znevážení lidské přirozenosti, ale trvalou zdrženlivost, jejíž pomocí chceme přilnout k samotnému Bohu. Podobně i slib chudoby, který též vyplývá ze slibu poslušnosti, nám má pomoci na cestě následování Krista a zvěstování Jeho království, jehož spravedlnost není totožná s poměry, které panují v tomto světě.

Studium

Svatý Dominik kladl svým bratrům na srdce, aby stále studovali. Ne snad z nějakého rozmaru, nebo proto, aby byli nejchytřejší na světě. Studium je společně s modlitbou základem pro kázání. Zdrojem a duší teologie je Písmo svaté a církevní tradice. Řádu je vlastní zaměření na dílo svatého Tomáše Akvinského a jeho následovníků, naše studia se však neomezují pouze na tuto tradici.

Bratr dominikán, který se chce stát knězem, musí absolvovat alespoň pět let tzv. základního studia, nejlépe v některém řádovém studijním centru. Již při těchto tzv. základních studiích je snaha, aby se budoucí kazatelé věnovali hlouběji filosofii a teologii. Kněžským svěcením však studium nekončí, je to celoživotní úkol.

I bratři spolupracovníci se často věnují studiu, když ne teologie a filosofie, tak literatury nebo umění, a tak zase jinak obohacují řád a jeho kázání všem lidem.

Apoštolská služba

„Bezpočtu cest, v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů…lopota a únava, častá bdění, hlad a žízeň…nemluvě o starosti o všechny církevní obce“ (2Kor 11, 26-27).

Asi málokdo z nás se může pochlubit takovýmto „totálním“ nasazením jako svatý apoštol Pavel. Každému bratru však jistě nějak záleží na těch, kteří ještě neuvěřili, nebo se od Boha vzdálili, anebo se jejich víra ocitá v nebezpečí. Pro zvěstování Evangelia se společně snažíme hledat nové i staré cesty: kázání v kostelech, působení ve školách, pobyty s různými skupinami lidí, přednášky, vydavatelská činnost, média... Někteří z nás dávají přednost přímému zvěstování Evangelia lidem v jejich domovech nebo na ulicích. Na výzvu apoštola Pavla se snažíme hlásat Boží slovo „vhod či nevhod“, „s vytrvalou trpělivostí a s péčí o učení“ (2 Tim 4,2).

Řeholní observance

V průběhu staletí vytvořilo východní i západní mnišství celou řadu prvků, které mají dodnes zcela zásadní význam pro opravdový řeholní život. Přiměřeně k našim možnostem a požadavkům apoštolského poslání se i my tyto prvky snažíme zachovávat (latinsky observare) a žít podle dávno osvědčených zásad. Mlčení je otcem kazatelů – toto již tradiční heslo ukazuje na hodnotu, kterou má Boží slovo a na cestu ticha a mlčení, která je nutná proto, aby toto slovo mohlo zaznívat nejen v našich uších, ale i v našich srdcích. Od hluku tohoto světa nám pomáhá klauzura, kde společně zachováváme mlčení a respektujeme soukromí každého bratra. Jiným vyjádřením osobního i společného zasvěcení je řeholní oděv, který je pro nás též nástrojem apoštolské činnosti. Abychom stále odpovídali na Ježíšovu výzvu: „Kdo chceš jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi na sebe svůj kříž a následuj mne“ (Mk 8,34), a abychom se stále sami očišťovali od hříchu a jeho následků, nezapomínáme ani na na kající skutky, a to především ve dnech a v obdobích, kdy k nim vyzývá celá církev.